Tak jsem asi před měsícem jedno nedělní dopoledne vyrazila s kamarádkou na prohlídku Národního divadla. Prohlídka to byla zajímavá. Naše skupinka naštěstí vyfasovala moc sympatickou a hlasově příjemně vybavenou paní průvodkyni. Pochůzka po divadle trvala přesně hodinu a i když nám bylo slíbeno, že budem provedeni od sklepa až po půdu, nakonec tomu tak nebylo a pochopily jsme, že to byla jen taková fráze, která se říká. I když ve sklepních prostorách jsme vlastně byli. Abych někomu nekřivdila :) No ale i tak to stálo určitě za to, povídání to bylo zajímavé a prostředí inspirující. Miluju prostředí divadla, je tam taková zvláštní atmosféra. Exkurze skončila v nejvyšších prostorách hlediště, kam se údajně lístky ani neprodávají, neboť se tam dělá lidem nevolno... :o) No a jak jsme si tam s Táňou tak hověly, naše grupa se i s paní průvodkyní najednou rozprchla. Zůstaly jsme tam samy a kochaly se tou krásou. Vylezly jsme pak úplně nejvýš co to šlo a zašily se tak šikovně, že nás nespatřily ani další dvě skupinky, které po nás ještě následovaly. Vyposlechly jsme si tedy ještě dvakrát historku o prezidentské loži,  reproduktorech v lustru a nakonec i tito divadlachtiví zvědavci s o něco horšími průvodkyněmi zmizeli. No a tak že taky půjdem... Tak jsme šly. Jenže jsme došly jen k hlavnímu vchodu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že jsme zamčené... Ano, zamčené v Národním divadle!!! :) Následoval výbuch smíchu. Co teď? Nikde nikdo... Žádná vrátnice, žádné kamery, žádná ochranka, divadlo bylo v tu chvíli jen naše :o))) Tedy abych byla úplně přesná, ty vstupní dveře do divadla nebyly zamčeny, byly jen zebezpečeny zevnitř prkénkem, tudíž stačilo vyndat tento kousek dřeva a dostaly bychom se ven. Ale přece bychom nemohly dopustit, aby se dovnitř dostali cizí lidi, ne to nešlo a tak jsme tam dřevo nechaly. A tím pádem jsme nechaly v divadle i sebe... A udělaly si prohlídku ještě jednou a po svém :)) Ano, od sklepa až po onu půdu. Ty brďo, to bylo vzrůšo.. Viděly jsme věci, které člověk běžně neuvidí. Jednou nám hrozil i pád z výšky. Sice tam byla cedule "Jen pro povolané osoby", ale dveře zamčené nebyly, tak jsme šly... A tak jsme viděly všechny možné kulisy a rekvizity a opony, až nás to tak zmohlo, že jsme si šly opět sednout do hlediště. To už se připravovala scéna na odpolední představení, občas nás zahlídl nějaký osvětlovač a kulisák, ale nikomu jsme nebyly podezřelé, tak si nás nevšímali. Když v tom Táňu napadlo: "Hele, když už nás tady zamkli, tak už bysme mohly zkouknout rovnou i to představení. Podívaly jsme se tedy do programu a ve 14h dávali Oněgina. No a jak to celé dopadlo, tak o tom až příště... teď už musím letět.

Ahoj můj blogu,

je mi líto, že jsi zatim takový prázdný a opuštěný, asi to bude tím, že jsem pěkná macecha :-( Ne, tím to nebude... Spíše to bude tím, že nevím jak začít. Tak se na mě nezlob, určitě již brzy budu přívětivější :o)